Chat Parisien: Chapitre 7
Spisovatelka Chantal Chevalová je připravena čelit výzvě - po dvou letech, osmi měsících a čtrnácti dnech poprvé opustí svůj byt. Jak to zvládne, se dočtete v následující kapitole. Všechny díly najdete v sekci "Povídky a novely".
Chapitre 7
Adam přišel přesně na čas. Stojí na prahu mého bytu a usmívá se svým oslňujícím širokým úsměvem. Jednou rukou se opírá o futra a druhou se drží za kožený pásek. Na rameni mu visí složitý přístroj vzdáleně připomínající fotoaparát. Má na sobě karamelově hnědou koženou bundu se stříbrnými cvočky a tmavé džíny. Mírně zvlněné vlasy mu pokrývá lesklá vrstva gelu. Vypadá jako by právě sesednul z nějaké luxusní motorky.
"Bonjour," praví a nepřestává se u toho usmívat.
Veronique měla pravdu, když říkala, že je sexy. Aniž bych si to uvědomila, na několik vteřin jsem na něm zůstala viset očima.
"Půjdeme?" zeptal se poněkud rozpačitě.
"Jenom si vezmu kabelku!" omluvila jsem se, když jsem se vzpamatovala. Jak frázovité! Popadám hranatou tmavomodrou tašku zavěšenou na zlatém řetízku a se slovy "Můžeme vyrazit." vycházím z bytu.
Ještě naposledy pohledem kontroluji Madame Renoirovou, která sedí na podlaze v obýváku, štíhlý ocas úhledně složený kolem těla. Hledí na mě svýma obrovitýma zářivýma očima a mlčí. Na chvíli zaváhám, jestli ji můžu nechat samotnou, ale ona pokývne hlavou, jako by naznačovala, že jí to nevadí.
Adam mi uhýbá a já za sebou zabouchávám dveře. Jedno klapnutí a já stojím před svým bytem s pocitem naprosté nejistoty. Ruce se mi třepou a na dlaních se mi tvoří kapičky potu.
"V pořádku?" Adam se usmívá a nabízí mi ruku.
Kabelku si přehazuji přes rameno, vlhké dlaně otírám o boky svých šatů a chytám se ho, jako se tonoucí chytá každého stébla, které je mu nablízku. Vede mě dolů po schodech a prosklenými dveřmi vycházíme ven před dům, do úzké dlážděné uličky zastrčené mezi vysokými klasicistními domy. Nakonec se posadíme u jednoho z železných stolků rozestavěných pod plátěnou stříškou nad okny kavárny.
Přichází serveuse v černé zástěře a s perem v jedné ruce a zápisníkem v druhé se ptá, co si dáme. Adam si objednává zelený čaj a já kapučíno. Serveuse odchází a my zůstáváme sami.
"Zdá se, že první krok máte úspěšně za sebou," prohlašuje Adam spokojeně. "Jak se cítíte?"
"Víte, jak jsem říkala, že jsem nevyšla z bytu asi dva a půl roku?" odpovídám otázkou.
"Ano," přikyvuje.
"Vlastně jsem nevyšla z bytu už 2 roky, 8 měsíců a 14 dní," přiznávám.
"Aha," poznamenává zamyšleně Adam. "A co vás vlastně vedlo k tomu, že jste - " přerušuje sám sebe, protože přebírá čaj od serveuse, "merci beaucoup - že jste přestala vycházet z bytu?"
"Já jsem - merci - já jsem si prošla menší porozchodovou krizí. Doufala jsem, že pořízení kočky mi vynahradí zničený vztah, ale ani Madam Renoirová nedokázala vyléčit moje zlomené srdce."
"Jak jste přežila, když jste si celou tu dobu nemohla zajít na nákup nebo vynést odpadky?" podivuje se Adam a usrkává horký zelený čaj z bílého porcelánového hrníčku s logem kavárny.
"Nestalo se to ze dne na den, do tohohle stavu jsem se dostala postupně. Nejdřív jsem Veronique požádala, jestli by místo mě nezašla na nákup a časem mi začala zařizovat všechno, takže jsem nemusela nikam chodit. Tak nějak jsem si na to zvykla a ještě před pár dny jsem si nebyla schopná představit, že bych dokázala vyjít ven."
"Vůbec nechápu, jak někdo dokáže strávit tak dlouhý čas na jenom místě. Jsem zvyklý hodně cestovat, neustále přejíždět z místa na místo, nikdy nezůstávat nikde dlouho."
"Proto jste si nenašel žádné děvče?"
"Neměl jsem na to čas. Místa, kam jsem jezdil, nebyly zrovna destinations turistuques." Hořce se pousměje a trochu sklesle dodává: "Většinu času jsem se snažil zůstat naživu, na ženy jsem moc nemyslel."
Polykám několik loků výborné kávy a snažím se nemyslet na svůj byt. Co když jsem nechala puštěnou vodu? Ne, určitě nenechala. Možná jsem špatně dovřela dveře na balkón a Madame Renoirová je venku sama .. Ne, na balkóně nikdo není, z místa, kde sedím, to vidím dobře. Raději usrkávám další doušek.
"Jak dlouho tady chcete zůstat?"ptám se a snažím se, aby to nevyznělo tak, že bych už chtěla odejít. Neúspěšně.
"Vy už byste chtěla domů, že ano?" Adam mě hned odhadnul.
"Mám strach o Madame Renoirovou," vysvětluji.
Adam zakroutil hlavou, hodil do sebe zbytek svého čaje, vyskočil ze židle a natáhnul ke mě ruku.
"Chcete zažít trochu dobrodružství?" ptá se.
"Já jsem spíš usedlý typ," objasňuji nerozhodně.
"Chantal, dejte mi ruku nebo si vás odvedu násilím!" nařizuje mi pevným hlasem. Neochotně mu podávám ruku. Zvedá mě na nohy a vleče mě někam pryč.
"Vy nezaplatíte?" ptám se udiveně. "V civilizovaných zemích je to považováno za trestný čin," dodávám rozzlobeně.
"Tak radši rychle pryč, než je napadne zavolat policii!" křikne Adam a dává se do běhu.
Nevím, kam běžíme a točí se mi hlava, jako bych byla na kolotoči. Míjíme lidi a místa, ale všechno je podivně rozmazané. Proplétáme se opuštěnými úzkými uličkami, kde mezi okny visí prádlo, i přeplněnými bulváry. Vrážím do muže s novinami, který se z mnou otočí. "Je suis desolée!" volám za ním. Náhle se před námi rozloží široké dlážděné náměstí, které už znám jen z fotografií. Uprostřed se tyčí krásná skleněná pyramida třpytící se v záři pozdně odpoledního slunce.
"Louvre," šeptám omámeně.
"Louvre," potvrzuje Adam.
À suivre
Zdroj obrázku: Flickr/Helidixon
0 komentářů