Chat Parisien: Chapitre 4
Spisovatelka Chantal Chevalová musí dokončit svoji nejnovější knihu. Do termínu odevzdání už jí zbývají jenom dva dny, ale její spisovatelská krize ji nehodlá hned tak opustit. Za podpory své kočky Madame Renoirové se snaží vymyslet řešení svojí svízelné situace. Všechny díly najdete v sekci "Povídky a novely".
Chapitre 4
Výhrůžky madame Brunierové mě donutily jednat. Rozhodla jsem se, že překonám svoji tvůrčí krizi. Jenže ono se to snáz řekne, než udělá. Tvůrčí krize totiž není chřipka a nevyléčí ji nohy v teple a heřmánkový čaj.
Mezi prsty pravé ruky svírám staré inkoustové pero a levou se opírám o desku pracovního stolu. Přede mnou leží čistě bílý arch papíru, který volá, téměř žadoní o to, abych ho zaplnila svými myšlenkovými pochody. Pravdou ale je, že mě ta bílá prázdnota trochu děsí.
Madame Renoirová mě se zaujetím pozoruje. Co se jí asi honí hlavou? Možná si myslí, že jsem úplně neschopná dvounohá opice. Slyším ji říkat: "Chevalová, ty přihlouplý potomku primátů, jestli tu kapitolu rychle nenapíšeš, za co mi budeš kupovat konzervy s tuňákem?"
Má pravdu, kočka jedna úlisná. Pouštím se do první věty: "Seděla na pláži."
Trochu moc strohé.
"Seděla na písečné pláži."
Na začátek by to chtělo něco vzletnějšího než hloupé "seděla".
"Dlouze seděla na písečné pláži."
Moment, proč by chudinka Sofie měla v sychravém listopadu sedět dlouze na pláži?
Ukazuje se, že vlastnit pero za 5 euro a hedvábný dopisní papír prvotřídní kvality z člověka spisovatele nedělá. Pokud jsem si myslela, že s inkoustem mi to půjde lépe než s pixely, tak jsem se krutě spletla.
Zkusím to ještě jednou: "Procházela se po písčité pláži."
Výborně, na to už se dá nějak navázat. Co kdybych ...
"Crrr!" ze soustředění mě násilně vytrhuje zvonek.
Do papíru se vpíjí inkoustová skvrna, kterou jsem nedopatřením načmárala. Musím uznat, že skvěle pasuje ke škrtancům nad ní. Pokud bych tvořila nástěnnou malbu s kaligrafickými prvky, jistě by se moje dílo dostalo do nejprestižnějších galerií, ale jako závěr románu se to asi nechytne.
Zvonek se ozývá znova. Osoba za dveřmi je, zdá se, velmi neodbytná. No, stejně se mi zrovna dvakrát nevede, takže malá pauza neuškodí. Třeba najdu nějakou novou inspiraci. A nebo taky ne.
Na koberečku před vchodem stojí svalnatý chlapík, který se právě přestěhoval do střešního bytu po monsieurovi Charlierovi. Drží tác s čerstvě upečenými kroasány nakrájenými na plátky a potřenými džemem.
"Dobré odpoledne, belle fille, jmenuji se Adam Charles a právě jsem se přistěhoval do ..."
"...střešního bytu po monsierovi Charlierovi," přerušuji ho ne zrovna zdvořile. "Co si přejete?"
"Ehm, no tedy, přišel jsem vám nabídnout domácí kroasány s džemem."
"Nemám čas, musím pracovat, naschle."
Dveře bytu jsem zabouchla tak rychle, že se div neotevřely na druhou stranu. Představa toho, že se dveře protočí kolem dokola jako v kreslených filmech a přitom praští toho chlapíka do jeho velkého napoleonského frňáku, mi na tváři vykouzlila nenucený úsměv.
"Ale teď už zpátky do práce, Chevalová!" poroučím si neoblomně.
Madame Renoirová vyjadřuje svůj souhlas s mým rozhodnutím tichým pobroukáváním.
À suivre.
Zdroj obrázku: Flickr/Helidixon
0 komentářů