Chat Parisien: Chapitre 2
Spisovatelka Chantal Chevalová žije sama se svojí kočkou madame Renoirovou. Seznamte se s další částí jejího života v druhém pokračovaní novely Le Chat Parisien. Všechny díly najdete v sekci "Povídky a novely".
Chaptitre 2
Pan novinář s velkým "N" mě přepadl v půlce sušení vlasů. No co, svedu to na nedbalou francouzskou eleganci.
"Moment, jenom se ..."
Toužila jsem říct něco ve smyslu: "Jenom spáchám sebevraždu skokem z okna, abych nemusela dávat žádný pitomý rozhovor."
"Jenom se trochu upravím a hned jsem tam!" vylezlo se mě.
Jaké klišé!
Do vlasů jsem si vrazila rádoby starožitnou sponu za dvacet centů z výprodeje a na nos nanesla asi tunu pudru. Však ono se to vsákne. Ještě uhladit květované šaty a nastavit přívětivou tvář a můžeme začít.
"Jmenuji se Zéphyrin Maillot, Pařížský deník, oddělení kultury, obor literatura, sekce rozhovory," vychrlil ze sebe a natáhl ke mě snědou ruku.
Vystupoval velmi profesionálně, až mi to vlastně přišlo docela komické. Mluvil nesmírně rychle a to i na Francouze a jeho krátký krk se ztrácel v nažehleném límečku, takže to vypadalo, že žádný nemá.
Pozvala jsem ho dál a usadila jsem ho u jídelního stolu. Sedí přímo naproti mě a napjatě mě pozoruje. Všiml si pupínku na čele? Nemám skvrnu na šatech? Bože, asi bych měla něco říct...
"Tak, co byste chtěl vědět?"
Další klišé! A to si říkám spisovatelka!
"Tak začněme tím, jak dlouho už žijete v Paříži."
"Od narození."
"Vaši rodiče tu taky žili?"
"Ano."
Zdá se to jenom mě nebo se ten rozhovor zatím nevyvíjí moc dobře?
Zatímco Zéphyrin Maillot pročítá svoje poznámky, dopíjím svoji druhou kávu a přemýšlím, jestli tahle trapná chvíle ticha někdy skončí. Pokud ano, tak si to s madame Brunierovou ještě vyřídím.
"Vy se ve společnosti příliš neukazujete, co?" nadhodil.
"Ne," další stručná odpověď.
"Proč ne? Bojíte se nadměrné popularity? Děsí vás dotěrní fanoušci? Máte strach z paparazzi? Skrýváte něco?"
"Ne, já, ne," koktám trochu zaraženě.
"Ne co?"
"Ne, neskrývám. Nemáte tam nějaké další otázky?"
"Proč se tomu tématu vyhýbáte? Vaši čtenáři si zaslouží vědět pravdu."
Sleduje mě. Jedno obočí má zvědavě povytáhlé nahoru. Ruce má spojené do tvaru stříšky. Vypadá jako žalobce, který právě vyslýchá obžalovaného.
"Pro jaké noviny jste říkal, že pracujete?"
"Pařížský deník, oddělení kultury, obor literatura, sekce ..."
Takovou facku, jakou jsem mu v té chvíli uštědřila, asi ještě nikdy předtím nezažil. Klidil se z mého bytu ve spěchu. Asi nečekal, že by spisovatelka mohla být agresivní. Nejspíš za to může spánková deprivace nebo možná přebytek kofeinu v krvi.
Zamykám za ním dveře a vracím se do prázdného bytu. Na parketové podlaze přímo ve středu pokoje sedí madame Renoirová. Její pohled říká: "Něco se sebou dělej, Chevalová! Takovou zoufalku jako ty aby jeden pohledal."
À suivre.
Zdroj obrázku: Flickr/Helidixon
0 komentářů